Jan Dytrych

Jan
Jan žije s Kristýnou. Mají spolu tříletého Matyáše. Matyášova nejčastější věta se vztahuje k jeho ekzému: „Jenom si to podrbu.“ Všechny už to trochu drbe. Celé soužití je pak takové trochu rozdrbané, ale všichni se snaží hledět s optimismem do budoucna.

Ondřej
Ondřej má Koblížka. Koblížek je o tři roky starší, menší a žije v Paříži. Už 7 let spolu mluví anglicky. Ondřej neumí francouzsky a Koblížek neumí česky. Rozumějí si. I když někdy už je to možná trochu pořád stejné.

Kateřina
Na gymplu se jí říkalo Kačenka. Byla bohyní a múzou, uměla jít proti proudu. Ve dvaceti se vdala a po dalších dvaceti letech rozvedla. Zbyly jí dvě děti a manželovy dluhy. Postupně našla sílu dívat se na svět zase z té lepší stránky.

Bohdan
Bohdan si vzal Marii, když mu bylo 40. Marie má dospívající dceru Magdalénu, která se jí narodila ještě něž poznala Bohdana. A s Bohdanem má batolícího se Bohuslava. Všichni žijí ve dvoupokojovém bytě.

Honza
Honza žije na Vinohradech. Má tři velké pokoje. V jednom postel, ve druhém počítač a ve třetím svoje rostliny. Čas tráví hlavně prací. Na počítači ve druhém pokoji vytváří krásné věci. Už nějakou dobu si říká, že by zase mohl začít bydlet s někým, kdo by mu byl blízký.

Jaké jsou životní cesty a partnerské vztahy generace narozené kolem roku 1980? Čím si tito lidé prošli, co prožívají a jak se jejich příběhy liší od příběhů jiných generací? A liší se vůbec?
Narodili se do totalitního státu, jehož společenské zřízení se tou dobou již začínalo rozpadat a karikovat sebe sama. Určující dospívání pak prožívali v období opojné svobody 90. let, kdy bylo možné téměř vše. Obě tato období si uvědomovali, ať už více či méně, ať vědomě či podvědomě. Jak je to ovlivnilo pro jejich pozdější životy, jak je to formovalo v jejich náhledu na svět, na ostatní lidi. Jakým způsobem se posunuly jejich hodnoty a vlastnosti, důvěra v jiné lidi, sebedůvěra…
Při zobecnění příběhů konkrétních postav dostaneme obrázek o příslušnících této generace, o tom, jací jsou, čím prošli a čím procházejí. Někteří stále usilovně hledají partnera, se kterým by se cítili dobře, jiní si již dávno mysleli, že takového našli a pak ztratili tento pocit i partnera. Další žijí ve vztazích na dálku, které jim alespoň v tuto chvíli vyhovují, nebo žijí se stálým partnerem a potýkají se se vším, co je s tím spojené.
Vlastní zkušenosti a osobní prožitky jsem propojil s portrétovanými a své pocity zpracoval v jejich příbězích. Zabýval jsem se svojí generací. Když jsem chodil se svými vrstevníky na střední školu v uvolněných 90. letech, byli jsme všichni na začátku. Na začátku dospělosti a svých partnerských životů. Nic jsme o nich nevěděli, netušili jsme, co máme čekat. Měli jsme různé představy, přání a touhy. Ať už naivní, či více nebo méně pokroucené. V průběhu více než dvaceti let, s jejichž odstupem se na to zpětně díváme, jsme se dostali do řady situací, které by nás dopředu těžko napadly. Zároveň jsou si mnohé naše osudy velmi podobné, prošli jsme si typově stejnými situacemi. Když se dokážeme otevřít, přiznat si to a poslouchat se navzájem, zjistíme, že máme hodně společného.