Jan Dytrych

(English below)

Jan
Jan žije s Kristýnou. Mají spolu tříletého Matyáše. Matyášova nejčastější věta se vztahuje k jeho ekzému: „Jenom si to podrbu.“ Všechny už to trochu drbe. Celé soužití je pak takové trochu rozdrbané, ale všichni se snaží hledět s optimismem do budoucna.

Ondřej
Ondřej má Koblížka. Koblížek je o tři roky starší, menší a žije v Paříži. Už 7 let spolu mluví anglicky. Ondřej neumí francouzsky a Koblížek neumí česky. Rozumějí si. I když někdy už je to možná trochu pořád stejné.

Kateřina
Na gymplu se jí říkalo Kačenka. Byla bohyní a múzou, uměla jít proti proudu. Ve dvaceti se vdala a po dalších dvaceti letech rozvedla. Zbyly jí dvě děti a manželovy dluhy. Postupně našla sílu dívat se na svět zase z té lepší stránky.

Bohdan
Bohdan si vzal Marii, když mu bylo 40. Marie má dospívající dceru Magdalénu, která se jí narodila ještě něž poznala Bohdana. A s Bohdanem má batolícího se Bohuslava. Všichni žijí ve dvoupokojovém bytě.

Honza
Honza žije na Vinohradech. Má tři velké pokoje. V jednom postel, ve druhém počítač a ve třetím svoje rostliny. Čas tráví hlavně prací. Na počítači ve druhém pokoji vytváří krásné věci. Už nějakou dobu si říká, že by zase mohl začít bydlet s někým, kdo by mu byl blízký.

Jaké jsou životní cesty a partnerské vztahy generace narozené kolem roku 1980? Čím si tito lidé prošli, co prožívají a jak se jejich příběhy liší od příběhů jiných generací? A liší se vůbec?
Narodili se do totalitního státu, jehož společenské zřízení se tou dobou již začínalo rozpadat a karikovat sebe sama. Určující dospívání pak prožívali v období opojné svobody 90. let, kdy bylo možné téměř vše. Obě tato období si uvědomovali, ať už více či méně, ať vědomě či podvědomě. Jak je to ovlivnilo pro jejich pozdější životy, jak je to formovalo v jejich náhledu na svět, na ostatní lidi. Jakým způsobem se posunuly jejich hodnoty a vlastnosti, důvěra v jiné lidi, sebedůvěra…
Při zobecnění příběhů konkrétních postav dostaneme obrázek o příslušnících této generace, o tom, jací jsou, čím prošli a čím procházejí. Někteří stále usilovně hledají partnera, se kterým by se cítili dobře, jiní si již dávno mysleli, že takového našli a pak ztratili tento pocit i partnera. Další žijí ve vztazích na dálku, které jim alespoň v tuto chvíli vyhovují, nebo žijí se stálým partnerem a potýkají se se vším, co je s tím spojené.
Vlastní zkušenosti a osobní prožitky jsem propojil s portrétovanými a své pocity zpracoval v jejich příbězích. Zabýval jsem se svojí generací. Když jsem chodil se svými vrstevníky na střední školu v uvolněných 90. letech, byli jsme všichni na začátku. Na začátku dospělosti a svých partnerských životů. Nic jsme o nich nevěděli, netušili jsme, co máme čekat. Měli jsme různé představy, přání a touhy. Ať už naivní, či více nebo méně pokroucené. V průběhu více než dvaceti let, s jejichž odstupem se na to zpětně díváme, jsme se dostali do řady situací, které by nás dopředu těžko napadly. Zároveň jsou si mnohé naše osudy velmi podobné, prošli jsme si typově stejnými situacemi. Když se dokážeme otevřít, přiznat si to a poslouchat se navzájem, zjistíme, že máme hodně společného.

English:

gen1980 (2021)

Jan
Jan lives with Kristýna. They have a three-year-old Matyáš together. Matyáš's most frequent sentence is related to his eczema: "I'm just scratching it." Everyone's already a kind of scratched a little. The whole coexistence is a bit scratched as well but everyone tries to look to the future with optimism.

Ondrej
Ondřej has Koblizek. Koblizek is three years older, smaller and lives in Paris. They have been speaking English for 7 years. Ondřej does not speak French and Koblizek does not speak Czech. They understand each other. Although sometimes it's maybe a little bit still the same.

Katerina
At the high school, people called Kačenka. She was a goddess and a muse, she knew how to go against the flow. She got married at the age of twenty and divorced after another twenty years. She was left with two children and her husband's debts. She gradually found the strength to look at the world from the bright side again.

Bohdan
Bohdan married Marie when he was 40. Marie has already had a teenage daughter, Magdalena, who had been born before Marie met Bohdan. And with Bohdan, she has a small baby Bohuslav. They all live in a two-room apartment.

Honza
Honza lives in Vinohrady. His appartment has three large rooms. There is Honza´s bed in one room, a computer in the other room and his plants in the third room. Honza spends his time mainly working. He creates beautiful things on the computer in the second room. He has been thinking for some time that he could start living again with someone who would be close to him.

I deal with a generation born around 1980. My generation. When I used to attend high school, we were all in the beginning. In the beginning of adulthood and our relationships. We did not know anything about it, did not have an idea what to expect. We had various visions about the future, how it should be and how we would like it to be. No matter how naïve or more or less twisted these visions were. After the period of more than 20 years we look back and find out what kind of different situation we got into. Not many of these situations would have come into our minds those 20 years ago. At the same time, many of our fates are similar to each other, we were in similar situations. When we manage to open our inner world, accept it and listen to each other we find out that we have very much in common.
The project shows on a several particular representatives of the generation their lives and partner relationships. When generalized it provides some picture about who we are, what we have been through and what we are going through now. Some of us are looking for a partner who they would feel good with, some had a feeling that they had such person and afterwards they lost both the feeling and the person. Some are going through a long-distance relationship which they are or are not happy with. Some are in a more or less stable relationship and deal with everything which is connected to it. Although the project is primarily focused on other people, I imprint into it my personal experiences and feelings through these people.

(English below) 

Masový turismus je jednou z daní za zvyšující se globální blahobyt. Lidé, kteří by ještě před padesáti lety neměli možnost cestovat mimo svou zemi či dokonce kontinent, dnes díky dostupné letecké dopravě vyrážejí do vzdálených destinací. Cílové lokality jsou pak často tímto jevem velmi negativně zasaženy. Kromě zisku úzké skupiny místních podnikatelů přináší tento fenomén vyprazdňování center měst. Z těch se stávají kulisy, vše je podřízeno turistickému průmyslu a jeho potřebám, život a místní lidé se vytratili.

English: 

Mass tourism is one of the negative effects of the increasing global prosperity. People who fifty years ago would not have had any opportunity to travel outside of their country or even a continent, today, thanks to the affordable air transport, go to distant destinations. The exposed localities are often very negatively affected by this phenomenon. Except of the profit of a small group of local entrepreneurs, this phenomenon brings mainly emptying of city centres. The tourist localities are a kind of stage set only, everything is subordinated to the touristic industry and its needs, life and local people have disappeared.

(English below)

Události si pamatujeme významně jinak, než jak se skutečně staly. Paměť funguje selektivně i v případě osob, které v minulosti patřily k našim nejbližším. I u těch si pamatujeme jen fragmenty, jež se působením času dále rozpadají. Z archivu byly vybrány 3 portréty někdejších partnerek fotografované v době trvajícího vztahu. Stejně jako se postupně rozpadá paměťová stopa v našem mozku, i tyto portréty procházejí gradující destrukcí a mizením z původního formátu fotografie. Až k bodu, kdy jednotlivé portrétované od sebe nelze spolehlivě rozeznat, kdy se vytrácejí.

English:

We remember events significantly differently than how they have actually happened. Memory works selectively even in the case of people who were close to us in the past. Even with those, we only remember fragments. The fragments continue to disintegrate over time. Three portraits of former partners photographed during an ongoing relationship were selected from the archive. Similarly to the memory trace in our brain which gradually disintegrates, these portraits are also going through a gradual destruction and disappearance from the original photographic format. Up to the point where individual portraits cannot be reliably distinguished from each other, when they disappear.

(English below)

„Vytisknul jsem v životní velikosti postavy lidí, kteří už nežijí, a potom jsem je fotil na místech, kde před 45 lety vznikly původní rodinné fotografie. Chtěl jsem je tímto způsobem oživit a přivést do dnešní doby, zajímalo mě, jak by se v naší době cítili, jestli by ji považovali za lehčí než jejich dobu, co by říkali na naše životy." Fotografie byly následně s odkazem na původní formát 6x6 adjustovány do čtvercových rámů.

English:

For a moment (2019)

“I printed life-size figures of people who are no longer alive. Then I photographed them in the places where the original family photos had been taken 45 years ago. I wanted to revive them this way and bring them to the presence. I was interested in how they would feel in our period, if they considered it easier than their period, what would they say about our lives." The photos were subsequently linked to the original 6x6 format by adjusting into square frames.

(English below)

Vztah dítěte s matkou je jasně daný. Je přímočarý a definovaný základními potřebami dítěte. Vztah s otcem je méně čitelný. Otce dítě primárně nepotřebuje k tomu, aby se narodilo a aby přežilo. Netvoří si k němu tu nejužší vazbu hned po porodu. Otec zůstává opodál. Jeho role přichází později. I přes větší distanci je jeho role nenahraditelná a jeho působení na dítě zásadní jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu.

V souvislosti s narozením vlastního dítěte mne začal blíže zajímat vztah otců a dětí. Zejména pak v jejich dospělém věku. V té době mají tu nejdůležitější část vzájemného vztahu, kdy bylo dítě na rodičích zcela závislé, již za sebou. Nyní otci sklízí plody působení na své děti za mnoho předešlých let, vidí v nich své chyby a své povahové rysy. Zároveň je jim přinejmenším podvědomě jasné, že to jsou právě ty děti, ve kterých oni v nějaké formě přežijí. Ve formě ne dokonalé, ale zcela reálné. S chybami vlastními i s chybami dětí.

Soubor zobrazuje otce s jejich dětmi v dospělém věku. Primární snahou bylo zachytit vzájemný vztah portrétovaných. Ten je možné pozorovat ve vzájemném postoji, výrazu tváře či ve zvoleném oblečení. Bylo výsadou portrétovaných dcer a synů, aby zvolili sobě i svému otci oděv dle vlastního uvážení. Do něj mohli promítnout svůj vztah k otci, to, jak ho oni vidí, či jak by ho rádi viděli. Měli možnost do jisté míry se s otcem zvoleným oděvem vyrovnat, případně uplatnit manipulativní principy a přizpůsobit si jej svým představám. Podobně jako otci vědomě či nevědomě manipulovali svými dětmi v průběhu jejich výchovy a vyrovnávali se s tím, že je přivedli na svět a že jsou takové, jaké jsou. Dcery a synové rovněž dostali možnost vyjádřit se slovně o vzájemném vztahu se svými otci. Tato vyjádření nebyla nijak cenzurována ani upravována.

English:

With/Being dad (2018)

The relationship between a child and its mother is clearly known. It is straightforward and defined by the basic needs of the child. The child does not primarily need its father to survive after its birth. It does not create the most intimate bond between itself and the father. The father remains aside. His role comes later. Despite a greater distance between a child and its father compared to that between it and its mother, his role is irreplaceable and his influence on the child is fundamental in both positive and negative ways.

I became interested in the relationships between fathers and their children due to the birth of my own child, predominantly and especially when the children grow up and become adults. At that time I believe it is the most important period of the relationship, because the era of the child being completely dependent on its parents has gone. Fathers then start to see the reward of their influence they had over their children during their younger and more formative years, and also start to recognize their own faults and their own character traits. At the same time the fathers feel and know that through their children they will survive at least subconsciously and that this is the only way to do that, in an imperfect form but which is very real, alongside their own faults and the imperfections of their children.

This photo series displays fathers with their adult children. The primary aim was to catch the reciprocal relationship between the father and the offspring. It can be seen in the mutual posture, face expression or chosen clothes. It was the privilege of the daughters and sons to choose clothes for themselves as well as for their fathers. Through the clothes they could reflect their relationship with the father, how they see the father or how they would like to see him. They could also manipulate the father through the clothes chosen and bring him closer to their idea of him, similar to the way their fathers consciously or subconsciously manipulated them during their childhoods when the fathers were trying to come to terms with the fact they brought these children into this world and that the children are as they are. The daughters and sons were also asked to make a statement in the form of a sentence which described their relationship with their fathers. These statements were neither censored nor edited.

"Through knowing myself I can know you."

"My father has supported me in my art career since my childhood."

"The only thing I remember is waiting to see if he came, even though he promised he never came."

"We have more in common than we realise."

"Music. Humour. Harmony."

"Something always sticks out somewhere. Mostly in the head."

"Usually we would rather have a second word in life. But between us no words have ever been needed."

"Mutual admiration and love for adventure. Tenderness and similar souls. It’s simpler this way hopefully…"

"I think we like each other. We just aren’t able to really say it."

(English below)

Může-li prázdnota ze své podstaty něco beze zbytku vyplňovat, lehce se tak stane s místem uvolněným ztrátou pocitu bezpečí a jistoty získaného v dětství. Náhlá změna kdysi zdánlivě nezměnitelného nás vytrhne z bezpečných kruhů a nechá napospas kdesi v prostoru. Není o co se opřít, upnout se můžeme jen k novým věcem, které se zdají oproti pocitu z minulosti chatrné a viklající se. Co bylo, je daleko za námi a není možné se vrátit, není kam a ke komu. S pocitem bezprizornosti kráčíme prázdnotou, kráčíme, neboť nám nic jiného nezbývá.

Soubor zobrazuje interiér prázdného domu, který patřil mým prarodičům a který nyní moje širší rodina navždy opouští. Dům byl vnímán jako bezpečné útočiště naší rozvětvené rodiny, která se zde v přátelském duchu pravidelně setkávala. V domě jsem prožil část dětství a mám s ním spojenou řadu niterných vzpomínek. Se smrtí prarodičů a nynějším odchodem z tohoto místa mám pocit ztráty části své identity, toho, k čemu jsem se dříve mohl s důvěrou vrátit.

English:

Being Missed (2017)

Should the essence of emptiness allow it to fill something, it can easily become a place abandoned for the loss of feeling of safety and assurance gained in ones’ childhood. Immediate transformation of the then unchangeable will tear us apart from the safe circles and leave at the mercy somewhere in the space. There is nothing to rely on, one can only attach to new things that seem shabby and shaky compared to the feelings of the past. What was, is left far behind us and return is not an option - there is no ‘where’ and ‘to whom’. We walk through the emptiness with a feeling of abandonment, we walk because there is nothing else left to do.

The set depicts an interior of an empty house that used to belong to my grand-parents and which my wider family is now leaving forever. The house used to be a safe haven of our branching family that used to meet here in a friendly spirit. I lived part of my childhood in this house and have it connected with a host of inner memories. The death of my grand-parents and current departure from this house brings a feeling of loss of identity, loss of something that I used to be able to return to with trust.

Podvědomě se vyhnout civilizačním vzorcům, nechtít víc než mám a dělat si věci po svém. Odstěhovat se z města do chaty bez vody a topení v zahrádkářské kolonii, žít tak, aby to stálo co nejméně. Čím méně peněz se utratí, tím méně se musí pracovat a naopak tím více je volného času. Příběh páru, který dal před pohodlím a konzumem přednost svobodě a volnosti.

(English below)

Výstava „Ona bouřka, on strom“ představuje cyklus černobílých analogových fotografií, pořízených během posledních dvou let v lesích Šumavy. Na počátku stála inspirace fotografiemi Josefa Sudka společně s performancemi Miloše Šejna. Přirozené prostředí lesa tvoří kulisu a svým způsobem i hlavní objekt souboru. V něm se odehrávají niterné děje, které jsou viditelné jen z určité perspektivy. Aby je člověk vnímal, je třeba do tohoto prostředí proniknout. Náznaky vášně, živly bezhlesně čekající na svou příležitost, klid, uvolnění, přirozenost plynoucího bytí. Je třeba stát se součástí toho všeho, dostat se co možná nejblíže ke spadanému jehličí, nechat se ovládnout náhlou změnou jasné oblohy ve vánici, přizpůsobit svůj rytmus rytmu okolního prostředí. V takovém okamžiku duši člověka zaplaví nespoutaná řeka vášně a divokosti, opojení svobodou pohybu, vibrace přenášené kůží celého těla a vnímané teplem kdesi uvnitř. Ambicí souboru bylo přenést tyto pocity do fotografií. Vyjádřit sílu okamžiku odloučení se od civilizace, vnímání těch skutečných a prapůvodních hodnot, vědomí civilizační slepé uličky, do které se společnost dostala. Vystaveno 2015 v Galerii Lesní směs, café V lese, Praha

English:

She is a storm, he is a tree (2015) (collaboration with Kristyna Sormova)

The exhibition "She is a storm, he is a tree" presents a cycle of black-and-white analog photographs, taken during the last two years in the forests of Šumava. In the beginning, the inspiration was Josef Sudek's photographs together with Miloš Šejn's performances. The natural environment of the forest forms the backdrop and, in a way, the main object of the cycle. Inner processed can take place in it. These are visible only from a certain perspective. In order to perceive them, one needs to interfere this environment. Hints of passion, elements silently waiting for their opportunity, peace, relaxation, the naturalness of the flowing being. You have to become a part of it all, get as close as possible to the fallen needles, let yourself be dominated by the sudden change of clear sky in a blizzard, adapt your rhythm to the rhythm of the surrounding environment. At such a moment, a person's soul is flooded by an unbridled river of passion and wildness, intoxicated by freedom of movement, vibrations transmitted by the skin of the whole body and sensed by heat somewhere inside.

The cycle ambition was to transfer these feelings into photographs. To express the power of the moment of separation from civilization, the perception of those real and primordial values, the awareness of the civilizational dead-end road which the society has reached. Exhibited in 2015 at Gallery Lesní měš, café V lese, Prague

Výchozím podnětem pro vznik souboru byla snaha ztvárnit esenci a tvůrčí inspiraci k tvorbě malířky Kristýny Šormové. Momenty z průběhu malířčiny tvorby a působivá atmosféra prostředí ateliéru vytvářejí reálnou podstatu ve fotografiích a tvoří prostředí pro opravdovou inspiraci z abstraktních přírodních detailů, v jiném měřítku vnímaných tvarů v krajině a světelné atmosféry. Dvojitá expozice umožňuje propojit právě tyto myšlené inspirativní zdroje s prostředím ateliéru, možná podobně jako se v mysli autorky přenášejí v ateliéru na plátno. Inspirací autorce jsou přírodní struktury ve formě textury nejrůznějších přírodnin nebo i celých objektů, jejich tvary, které jsou běžně v krajině. Přirozenost jakou si všímá malířka i fotograf inspirace třeba i v detailech a výsecích z reálné krajiny a jejich přeměna do jiného nového světa, nám ukazuje, jaké jsou schopni vnímavosti a následné transformace. Dvojité exponování filmu má velké kouzlo díky prvku nahodilosti, kdy se autor zaslouží výběrem motivů a zarámováním sám sobě o překvapení. Záběry se na sebe nahodile vrství a ve výsledku vytvářejí až překvapivě dokonalé obrazy, někdy i odkazující na tvorbu dějinných fotografických osobností. První řada expozice proběhla na místech, kde malířka nachází motivy a kde přichází základní inspirace její tvorby. Fotograf při procházení prostorem a krajinou zaznamenával vlastně skici budoucích obrazů, podobně jako by to probíhalo v mysli a duši malířky při vnímání prvotních inspirativních podnětů. Druhá expozice pak byla pořízena přímo v ateliéru malířky, v prostředí prodchnutém tvořivým zápolením, kde každá stěna, podlaha a užívané malířské náčiní dávají tušit nelehkou, ale i radostnou povahu tvořivé práce. Kontury jednotlivých tahů štětce, barva vylitá na podlaze nebo omylem obtisknutá na zdi pak jakoby komunikují s původními zdroji inspirace. Fotograf Jan Dytrych záměrně vybral formu a polohu černobílé analogové fotografie, dnes snad vnímanou v určitých směrech jako nedokonalou, ale o to víc autentickou a schopnou záznamu osobního tvořivého lidského projevu. Karel Tůma